01. května 2007
Anglický deníček - 1.část
Jakub Limr a Filip Zavřel strávili na konci března sedm dní ve Velké Británii. Jeli tam především na konferenci Ground Level,
ale za ten týden toho stihli spoustu. Z jejich deníku jsme vytrhli pár stránek, abyste věděli, jak se tam měli, co dělali a jak
reprezentovali Českou republiku a hlavně královéhradeckou Mozaiku…
→ Čtvrtek 23. 3. 2007
F: Seděl jsem na letišti, pustil si mptrosku a relaxoval. Čekal jsem na Kubu, protože měl ještě nějakej pokec.
J: To bylo s nejlepším kamarádem Tomášem, který mi byl na letišti zamávat.
F: Asi po půl hoďce se Kuba objevil, tak jsme šli najít naši odbavovací přepážku, abysme se zbavili kufrů. Kuba je pro mě celkem příklad, a tak se při pozorování jeho chování lecčemus přiučím. A hned ve frontě na odbavení mi ukázal fígl: předběhl půlku fronty a tvářil se jako že nic. Až na toho anglického týpka, kterej pak začal nadávat, že jsme ho předběhli.
J: Teda, že se ti do toho, Filipe, zase montuju. Rád bych to trochu dovysvětlil. Před monitory s informacemi o odletech byl hrozný chumel. Část lidí stála tam, část tuhle. Nikde žádná fronta. My jsme stáli z boku toho chumlu, když otevřeli přepážku a z chumlu se stala nudle. Tak jsme se octli v první polovině. Nijak mi to nepřišlo divný, až do té doby, než nás anglický gentleman (mno, tohle přirovnání moc nesedí) upozornil, že jsme předběhli. Tak jsem potrénoval angličtinu, zčervenal až za ušima a přesunuli jsme se o pár míst dozadu, kde už nikomu „předbíhání“ nevadilo. Asi jsem to úplně nevysvětlil, co?!
F: Nakonec jsme odlítli a po přistání jsem měl jen jeden problém – furt zalehlý ucho. Sue nás hodila k Bavisterovým domů a tam na nás čekal Dennis, její manžel. A samozřejmě jsme si dali ještě večeři. To víte, ta pohostinnost babiček!
J: Ještě pár střípků, jak jsem dolet vnímal já… Nesmíme zapomenout o hodinu nazpět přeřídit hodinky. Doma u Bavisterových si dávám svou rekordně nejpozdější večeři – je půl druhé v noci našeho času. Pak už konečně do pyžámek. (Z anglických měkkých matrací mě po třech dnech budou pěkně bolet záda. To ale ve čtvrtek ještě nevím).
→ Pátek 24. 3. 2007
F: Takže jsme vstali, dali si snídani (teda Sue měla úplně super kafe). Plán byl, že půjdeme do školy, kterou Dennis se Sue
kdysi založili. Měli jsme tam mluvit ve dvou třídách. Měl jsem docela respekt, protože moje angličtina není rozhodně na takové úrovni, abych moh
obsáhle přednášet o ČR a životě křesťanů u nás. Takže jsem Kubu upozornil, že bude mluvit hlavně on. Přijeli jsme do školy a seznámili se s učitelským sborem.
Byli přátelský (ostatně jako všichni angláni; až na toho týpka na letišti ?). Pak jsme se dostali do třídy – překvapilo mě, že tam bylo tak málo dětí,
ani ne deset. Hodně mě překvapilo, jak byly potichu. Učitel byl fakt pohodový. Kuba začal mluvit a myslím, že to bylo hodně fajn. Pak jsem prohodil
pár slov já a děti se naučily i něco česky. Taky my jsme se od nich nechali naučit pár vět v yorkshirskym slangu. Ve druhé třídě jsme si zopákli to
samé. Odpolko jsme jeli do kina na novinku „Amazing Grace“. Super film, akorát jsem mu moc nerozuměl. A jak viděl pátek Kuba?
J: Ráno vyrážíme do křesťanské základní školy v Barnsley. ZŠ založil Dennis před dvaceti lety. Zdravím staré známé (např. Paula, pastora barnsleyského sboru. Má kancelář ve škole. Tedy vlastně – škola je ve sborové budově. Před lety církev koupila starý průmyslový objekt. Božím zázrakem za pouhou desetinu skutečné ceny!). Také poznávám nové tváře jako je ředitel školy Gary-John. S ním jdeme na dvě vyučovací hodiny. Dětem vyprávíme o ČR, o našem sboru v Hradci (děti dostaly od učitele úkol najít město v atlase. Našly!) a hlavně naše svědectví, jak jsme poznali Ježíše. Filip se brzy rozmluvil, a tak válí anglicky. Ve škole máme super čas! Odpoledne vyrážíme do kina na film „Amazing Grace“. Pro mě je to jedinečný zážitek. Zase jsem si uvědomil, kolika způsoby Bůh mluví. Dnes mě hodně oslovil ze stříbrného plátna skrze život jednoho anglického poslance, který hledal Boha a nechal se od Boha používat. Už v kině jsem měl ohromnou chuť zvednout ruce a chválit Ježíše. To se mi záhy splnilo – páteční večer jsme totiž strávili na zkoušce chválícího týmu. Mňam! Před spaním máme s Filipem ještě super čas na modlitbách. Modlíme se česky, abychom to nezapomněli…
→ Sobota 25. 3. 2007
J: Před nabitou konferencí máme volnější den. Před obědem vyrážíme do starobylého města Yorku, o kterém jsem například
vůbec netušil, že kdysi bývalo hlavním městem britského království. Jenže, vás asi nezajímá, jak jsme zlézali městské hradby; nakonec do Anglie
jsme nejeli za turistikou, ale něco načerpat od Boha. Proto by asi stálo za to zmínit, co Bůh dělal v Yorku, tedy ne, když jsme tam byli, ale
před několika lety. Dennis nám ukazoval katedrálu anglikánské církve (barák ve stylu Sv. Víta na Hradě). Kdysi se tam scházela skupinka asi dvaceti
věřících. Tamější pastor s tím stavem nebyl spokojený, tak se vytrvale modlil a prosil Boha o změnu. První, co Bůh udělal bylo, že změnil toho
pastora – pokřtil ho svým Duchem. A že to byla opravdu změna, je dodneška vidět na tom, že ze stádečka křesťanů vyrostl dvoutisícový sbor! Co
si ze soboty pamatuje Filip…
F: Tenhle den jsme vyrazili na „trip to York“ (výlet do Yorku, pro neanglicky mluvící překládá redakce). V Yorku jsme obešli původní město po starejch hradbách a na oběd zapadli do centra a dali si sendviče. Cestou jsme minuli dva skateshopy, kde jsme se ani nezastavili? No nic, popojedem. Kolem 3pm návrat a já šel chvíli spát. Vstal jsem k večeři a po ní… zase spát.
→ Neděle 26. 3. 2007
F: Po snídani jsme vyrazili na shromko (Kubo, díky za nápovědu. Nemoh jsem si vzpomenout?). Takže shromko. Bylo super!
Nejdřív chvály, při kterejch se všichni fakt uvolnili a šli do nich naplno. Dlouho jsem neviděl tak svobodný a šťastný lidi. Pak bylo slovo,
kterýmu jsem teda překvapivě moc nerozuměl, ale Kuba mi to hlavní přeložil. Oběd byl zase „doma“ a pak jsem šel asi spát. Už fakt nevim. Kuba to
určitě rozebere podrobnějc…
J: Dnes se na shromáždění společně sešly sbory, které kdysi založil Dennis - Barnsley a Penistone. Společné shromko bylo částečně i kvůli nám, abychom mohli prožít čas všichni dohromady. Ve sboru byla úžasná atmosféra svobody. Nejen pro lidi; ale i Boží Duch se tam mohl volně procházet. Díky tomu vedl shromáždění neplánovaně chválící tým, protože Bůh jim od začátku dával prorocká slova, která se pěkně mísila s písněmi chval. Další úžasná věc byla, že když po duchovně nabitých chvalách přišlo na řadu maňáskové divadlo (prezentace misijního týmu pro děti z Penistonu), nebyla to žádná křeč ve stylu „doteď jsme byli před Boží tváří a nyní zase něco jiného.“ Divadlo přirozeně splynulo se vším ostatním na shromáždění. Po představení divadelním přišlo na řadu představení české. Odstartovala jej Sue, která vyprávěla svědectví o tom, jak se s Dennisem poprvé dostali do Čech (kdo to znáte, můžete to přeskočit, ale tohle vyprávění stojí za to ?). Psal se rok 1988 a Bavisterovi se vraceli z misijní cesty z Malajsie. Letadlo ČSA, kterým letěli, mělo ale poruchu. Přestaly těsnit jedny z dveří, a tak je socialistické stewardky oblepily kapesníky a izolepou. Mezipřistání v Praze se tak proměnilo v nouzové přistání. Letadlo do Británie mezitím odletělo (v té době se létalo z Prahy do Anglie jen 2x týdně). Pro naše Brity to znamenalo přenocovat v kladenském hotelu plném švábů. Komunistická vláda měla strach ze západních hostů, a tak nechala hotel hlídat vojáky se samopaly. Sue s Dennisem byli nuceni strávit v ČSSR tři dny s oblečením z Malajsie. To nezní špatně, dokud se nedozvíte, že se náš příběh odehrává v lednu, v Praze bylo mínus patnáct a v Malajsii teploty přes třicet. Bavisterovi svou českou epizodu prožili v šortkách a v tričku s krátkým rukávem ?. Dennis na to konto prohlásil, že už se do téhle země nikdy nevrátí. Co na to Bůh? Jen několik týdnů poté zavolal Dennisovi jeden Američan, že shání spolupracovníky na pomoc do Evropy, konkrétněji do Prahy. A Dennis prožil, že to nevolá pouze americký pastor. Do Čech ho volal Bůh. Od té doby jsou Bavisterovi v ČR jako doma.
Po tomto vyprávění jsme přispěli svou českou troškou do mlýna i my s Filipem. Řekli jsme pár slov o sboru a o sobě. V barnsleyském sboru jsme se cítili úžasně přijatí, jako doma. Možná i proto, že tamní sbor se v mnohém podobá KSHK. Zase jsem daleko víc porozuměl tomu, proč nás Bůh dal s Dennisem dohromady, proč nás spojil i s těmihle lidmi z Barnsley (mimochodem, co do velikosti je to město jako Hradec). Včetně závěrečného kázání to byl skvělý čas. (Možná vám přijde, že hodně plýtvám slovem „úžasný“. Ale ne! Jen popisuji fakta. Protože náš Bůh je úžasný, tak když popisuji, co dělá a co nám stavěl před oči, nemám pro to lepší slova. Snad ještě tak „fantastický“ ?).
. . .
Filip Zavřel & Jakub Limr
(Na dokončení jejich cestopisného deníku se můžete těšit v květnovém vydání Mozaiky.)