29. října 2007
Hledání nové třídy
Ačkoli se pardubický kazatel Samuel Jindra obrací ke svému společenství, zkusme stáhnout jeho článek sami na sebe a popřemýšlet,
jak by vypadal "klasifikační arch" královéhradecké Mozaiky...
Izajáš 41,17-20; 1. Korintským 2,14-3,6
Co se změnilo od září 2006?
Milí přátelé, vítám vás v novém školním roce! Jedna z věcí, která zpravidla čeká žáky na začátku nového školního roku,
je hledání třídy. Už to není 7.B, ale 8.B. Nejsme v prvním patře, ale přesunuli jsme se do druhého patra... Takový bývá obvyklý postup. Naopak není úplně
OK, když žák po prázdninách nastupuje do stejné třídy, do jaké před prázdninami chodil. Pokud jde o školu, je tento princip zřejmý. Jenže ono nejde jen o
školu. Co se děje s námi, jak nám přibývají roky? Co se děje s naší duchovní zralostí? Znamená ten rok navíc také víc moudrosti, víc zkušeností, víc použitelnosti?
Nebo chodíme pořád do stejné třídy? Možná jsme už zapomněli, jak to vypadá hledat novou třídu... Jak byste zhodnotili svůj pokrok za posledních 12 měsíců? Co se
změnilo od září 2006? Jste dál? Očekávali jste vůbec nějakou změnu?
Dvě třídy
Postup křesťana z třídy do třídy jsem si tak úplně nevymyslel. Píše o tom apoštol Pavel v listu do Korintu. Oslovuje své čtenáře jako bratry (1K 3,1).
Nezpochybňuje to, že „jsou v Kristu" (1K 3,1). Jsou to jistě lidé, kteří patří Kristu (viz 1K 1,1-9). Přitom apoštol nezakrývá lítost nad tím, že jsou
"nedospělí v Kristu" (nemluvňata - 1K 3,1). Patří do jeslí, přinejlepším do mateřské školy. Přitom by už určitě měli být mnohem výš. Měli by být už mezi
těmi, které Pavel označuje jako "duchovní" (1K 3,1 „kteří mají Ducha"). Není to normální stav. Čas pokračuje, "věk" přibývá, ale zralost se neprohlubuje.
Jak by vypadal klasifikační arch, kdyby teď apoštol Pavel procházel naší Archou? Viděl by nás jako lidi "duchovní" nebo by měl pocit, že je v mateřské škole
mezi "nemluvňaty"? Podle čeho se to vlastně pozná?
Dva předměty
Mám za to, že apoštol Pavel píše o dvou základních klasifikačních kritériích. Sleduje dva projevy svých žáků v Korintu: vnímavost (a) a chování (b).
(a) Vnímavost.
O vnímavosti Pavel mluví především v 1K 2,14-3,2. Zde také najdeme jiné označení nedospělce - nemluvněte: je to "člověk přirozený" nebo "tělesný"
(1K 3,1 - "ten, kdo myslí jen po lidsku"). Takto nezralý člověk má omezené vnímání, chápání a přijímání "věcí Božího Ducha" (1K 2,14). Tyto věci ho nezajímají,
nevšimne si jich nebo nechápe či nepřijímá. Zkuste předškolnímu dítěti, které se teprve učí rozeznávat barvy a tvary, ukázat nějakou konstrukci z
deskriptivní geometrie. Uvidí jen změť čar, nijak ho to nezaujme, vůbec nebude chápat, co to je. Takový človíček s chutí sáhne po plyšákovi,
ale tento pracně vytvořený výkres bez rozpaků zahodí nebo roztrhá. Ale pro studenta architektury nebo stavaře je to nejen zajímavé, ale nezbytné do toho vidět.
Podobné pocity jako to předškolní dítě nad výkresem z deskriptivy minimálně jednou za rok zakouším nad svým daňovým přiznáním. Sčítat a odčítat čísla umím, podepsat se také dovedu. Ale řádky nadepsané např. "úhrn částek podle §5, §23 a ostatní úpravy podle zákona zvyšující rozdíl mezi příjmy a výdaji nebo výsledek hospodaření před zdaněním..." - to mne přivádí k bezmoci, zoufalství, případně k hlubokým depresím. Jsem takové bejby, nemluvně... Naštěstí mám kolem sebe pár lidí, kteří pokud jde o daňová přiznání, už dávno opustili jesle a vidí do toho.
Teď si dovolím takovou trochu osobní otázku. Nezažíváte moje pocity od daňového přiznání ve skupince, při modlitbě nebo tady při našich bohoslužbách? Jak vás přitahuje Písmo? "Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste." (J 8,47) Věci Božího království lze slyšet, zakoušet, ale přitom vůči nim zůstat nevnímavý. Ježíše slyšely zástupy lidí. Jen málo z nich však postoupilo do vyšší třídy a stali se jeho učedníky. Jeho činy viděli mnozí. Jen málokteří řekli jako římský voják pod Ježíšovým křížem: "On byl opravdu Boží Syn." (Mt 27,54) S Ježíšem se setkaly tisíce různých lidí. Bylo jen málo těch, kdo na Ježíšovu otázku: "myslíš to se mnou vážně?" odpověděli jako Petr: "Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád." (J 21,17) "Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat..." (1K 2,14). Duchovní nemluvně chodí kolem toho, co Bůh dělá, nevšímavě. To neznamená, že to je nevěřící člověk. Může to být člověk, který se přihlásil ke Kristu, možná dokonce před dlouhou dobou. Možná je dokonce pokřtěný. Může být i velmi šikovný, schopný. Může dělat i spoustu dobrých věcí, dokonce může mít i nějakou roli v církvi. A přesto může chybět citlivost těch smyslů, které registrují Boží slávu, Boží řeč, jeho výzvy. Duchovní zrak a sluch, duchovní pochopení je nerozvinuté. Chybí mu trénink, vyučení, zkušenosti a především oddanost.
(b) Chování.
Chování se týká druhých lidí - vztahů. Jak se chovali ti nedospělí korintští křesťané? "Odkud je mezi vámi svár a roztržky, ne-li z toho,
že patříte světu (jste tělesní) a žijete jako ostatní lidé?" (1K 3,3) Drsné chování, hrubost, arogance, předhánění se, zahleděnost do sebe...
Je to případ Korintu, který moc nemusíme řešit anebo se to týká také naší Archy? Chci k tomuto přemýšlení vyzvat mládež, ale i starší a střední generaci.
Myslím, že je třeba, abychom vedli poctivý zápas o kultivovanější, slušnější vztahy. Někdy jde možná jen o to, abychom si připomněli pravidla bontonu:
mladší, zdravte starší, buďte k nim pozornější a ohleduplnější. Nenechme si vnutit drsnost a neurvalost, která je dnes běžná. Slušné chování není
znakem změkčilosti, ale patří k výbavě člověka, který se chová vyzrále. Ale problém může být někde hlouběji. Jde opět o vnímavost, citlivost, a to
jeden vůči druhému. Jde o lásku, a ta má zdroj v Božím Duchu. Kde nemá Boží Duch prostor, zůstává člověk vztahově zakrnělý.
Chci vás, milí přátelé, znovu vyzvat: zkusme provést vlastní klasifikaci. Jde především o dvě otázky. První se týká věcí týkajících se Otce v nebi. Jakou roli hrají v mém životě? Přitahují mne víc než dřív? Vnímám je ostřeji a dychtivěji nebo lhostejně? Druhá se týká vztahů. Zajímají mne druzí lidé víc než dřív a toužím jim prokázat svůj zájem? Záleží mi na nich a mám je rád dnes víc než dřív? Důležitou součástí těch otázek je to srovnání: "víc než dřív". Nejde totiž o to, abychom všichni dosáhli nějaké společné úrovně. Duchovní růst není kvalifikace na mistrovství světa. Každý z nás svůj duchovní růst startujeme z úplně jiné pozice. Není důležitý výkon, ale to, jestli dnes jsme dál než včera. Jinými slovy, jestli tu je opravdu růst. Chcete růst? Zkusme nahlédnout pod pokličku tohoto růstu. Jak se to děje, když rosteme? Očekává se při tom něco ode mne?
Dvě podmínky růstu
Apoštol Pavel podtrhuje, že náš Bůh "dává vzrůst" (1K 3,7). Tam, kde je Bůh při díle, je pohyb. Něco se mění. Opačně řečeno:
když člověk roste a zraje, je to Boží dar a projev jeho moci. My však pro tento Boží růst musíme vytvořit podmínky. Apoštol mluví o tom, že vzrůst je Boží.
To však nevylučuje roli lidí kolem. Konkrétně zmiňuje sebe (jako toho, kdo sází) a svého spolupracovníka Apolla (zalévá). (1K 3,5-7) Tak to je i s růstem v našem
životě. Růst je něco nadpřirozeného, co přichází shůry, od Boha. Ale aby se mohl projevit, musíme pro to vytvořit podmínky. Semínko má samo v sobě ukrytou schopnost
vyrůst, tedy proměnit se v strom. Je to skoro něco nadpřirozeného. Ale pokud chce zahrádkář vidět růst, musí pro semínko připravit půdu, zasadit, pohnojit, zalévat...
Růst na záhonku je výsledkem nadpřirozené dispozice semínka, tak i přirozené dřiny zahrádkáře. Vztaženo na náš duchovní růst to znamená dvě věci:
pustit se do práce (1) a důvěřovat Bohu (2).
(1) Závazek.
Jak se mám "pustit do práce"? Znamená to dát si závazek. Bez této sebekázně není růst. "Kdo obdělává svou půdu, nasytí se chlebem, kdežto kdo
následuje povaleče, nemá rozum." (Př 12,11) Růst předpokládá, že učiním závazné rozhodnutí. Zadám si konkrétní úkol. Zavážu sám sebe k tomu, abych
dosáhl určitého cíle. Například: vyhledám někoho, s kým bych se mohl pravidelně jednou za týden modlit. Vymezím si ve svém programu denně deset
minut na to, abych byl sám s Bohem. Budu se pravidelně zajímat o tohoto člověka, pomáhat mu, modlit se za něj. Volba tohoto cíle je důležitá, abychom
pracovali na tom, co je skutečně důležitou nebo zvlášť ohroženou oblastí mého života. Je také podstatné, abychom závazek učinili sami a ne aby nám
ho někdo zadal. Zavazuji se sobě a Bohu. "Kdo ovládá sebe, je nad dobyvatele města." (Př 16,32) Je užitečné si to napsat a vidět to "černé na bílém".
Přitom může být velkou pomocí, když o tomto závazku ví někdo další: můj zpovědník, moje skupinka, můj dobrý přítel. Jejich citlivá, ale důsledná kontrola
pomáhá naší vlastní motivaci.
(2) Důvěra.
Závazek se podobá vypletí záhonu a zasetí semene. Tím růst začíná. I poté je pro proces růstu důležitá naše disciplína a trénink.
Samotná proměna zůstává v Božích rukách. Je to dění svým způsobem nadpřirozené. Zahrádkář nemůže ovlivnit počasí. Nemůže způsobit to, aby se všechny
části genetické výbavy každého semínka projevily, uskutečnily. Zčásti se namáhá a pracuje a zčásti důvěřuje přírodě. V duchovním růstu je to také tak.
Zčásti se namáháme a pracujeme a zároveň se učíme důvěřovat Bohu. On přece dává vzrůst. Jeho Duch tvořil na počátku. Tvoří i dnes. Mění tvrdého člověka v
laskavého a milujícího. Mění do sebe zahleděné lidi ve štědré a obětavé. Mění lhostejné lidi v aktivní a plné naděje. Jakou proměnu chce uskutečnit u tebe?
Důvěřuješ mu, že to udělá? Umožníš mu, aby se pustil do svého nadpřirozeného konání? Dovolím si upravit jednu z Pavlových modliteb za své přátele.
(Fp 1,9-11) Naučme se ji modlit: "A za to se modlím, aby se moje láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abych rozpoznal,
na čem záleží, a byl ryzí a bezúhonný pro den Kristův, plný ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží. Amen."
Samuel Jindra
Autor je kazatelem sboru Církve bratrské Archa v Pardubicích. Otištěno se svolením.