7. července 2007
Jakou mám docházku?
Poněkud zvláštní otázka, když si ji položíte v souvislosti s Božím královstvím. Jakou máte docházku, když jdete za Pánem Bohem? Možná, že dobrou.
Možná, že na vašich pracovních harmonogramech se skví zlatými písmeny každý den, každá hodina, kdy vstupujete do Boží svatyně. Kdy se skláníte v
pokoře před nebeským Tatínkem nebo kdy mu naopak s jásotem a hlaholem vzdáváte chválu. Třeba tancem či zpíváním.
Když se podívám na výkaz své docházky do Božího království, musím se smutkem v hlase konstatovat, že se to tam zlatem moc neleskne. Naopak, je to tam samá absence a neomluvená hodina. Pozorný dveřník a strážce mého srdce, pan Svědomí, pečlivě zaznamenává každý okamžik. Každý rozhovor, každé naslouchání, každou radost i smutek. Pokoru i chválu.
A tak se tabulka mého srdce pomalu zaplňuje.
Nedávno jsem slyšel příběh o faráři, který za hluboké totality, kdy každou návštěvu v neděli v kostele sledovala STB, udělal zajímavou věc. Přímo za dveře kostela nechal na zeď připevnit píchačky. Jistě si na ně vzpomenete. Klasické, na páku, s nezaměnitelným cvaknutím. Možná, že je chtěl využít při nějakém svém kázání. Možná šlo o recesi či snad mírnou provokaci tehdejšího režimu. Nevím. Ale nápad to byl každopádně zajímavý. Ne tak zajímavý byl už osud onoho kazatele. Skončil v pracovním táboře, kam komunisté odklízeli nepohodlné osoby. Těžil někde uran a jako osoba s návratem nežádoucím byl v táboře umučen.
Možná, že píchačky v kostele nebo v modlitebně by vzbudily zaslouženou pozornost. Kdo ví, kolik lidí by se zasmálo. Možná, že někdo by se, obrazně řečeno, chytil za nos a začal by chodit včas. Nebo by se píchačky staly tématem veselých rozhovorů po skončení Bohoslužby. Ale kdyby se třeba jen jediný člověk zamyslel nad tím, co možná chtěl ukázat onen neznámý kněz. Nad časem, který trávíme v Boží přítomnosti. Nad tím, že za Bohem kolikrát chodíme jen v neděli a tento čas ještě rozmělňujeme diskuzemi o tom, co se nám přes týden stalo v práci a jaký jsme si zase pořídili domů nový televizor či sedačku. Nebo o tom, jak dopadl hokej, co dávali v kině, kde jsme se dobře pobavili... Možná by se ten jeden jediný člověk zastyděl.
A třeba by si uvědomil, že k tomu, abychom s Bohem trávili více času, nepotřebujeme píchačky. Ani žádné jiné zařízení. Daleko lepší bude naslouchat hlasu Jeho Ducha. Věřím totiž, že On touží být s námi, kdežto my Ho někdy bereme jako samozřejmost. V každém vztahu je zapotřebí investovat. A čas strávený s tím druhým je přece ta nejlepší investice.
Zbyněk Závodní
(Převzato se svolením z blogu http://zbynek.bloguje.cz.)