27.prosince 2007
Modlitby vyslyšené a nevyslyšené
Před několika týdny jsem dokončil překlad knihy Larryho Crabba The PAPA Prayer, což můžeme přeložit třeba Modlitba k Tatínkovi.
Larry Crabb je jedním z mých oblíbených autorů a v průběhu mnoha let mě svými knihami vydatně obohacoval. Jak píše v úvodu zmíněné knížky,
poprvé se ve svém životě pouští do tématu modlitby. Knížka, kterou o modlitbě napsal, je dle mého názoru dobrá; klíčová myšlenka knihy,
totiž že na modlitbě je nejdůležitější, abychom navázali živý, osobní vztah s Bohem, je hluboce pravdivá. Je velmi dobré a užitečné,
že ji Larry Crabb vyslovil.
Přesto knížka nechává některé vážné otázky nadhozené a nezodpovězené. Obávám se, že čtenáři by někdy mohli dojít k nesprávným závěrům. Půjdu ještě dále a vyslovím něco, co může znít troufale: Zdá se mi, že to, co Larry Crabb píše, je třeba doplnit, ne-li dokonce opravit.
Všiml jsem si již v dřívějších knihách, že Larry Crabb člověka příliš nepovzbudí k modlitbám za uzdravení či ke společným modlitbám v určité záležitosti. I v této knížce popisuje své zkušenosti z mládí – zkušenosti, které skutečně lze v křesťanském prostředí udělat, a to bez ohledu na to, zda jde o křesťany katolické, reformovaně evangelikální nebo charismaticko-letniční. Sbor se modlil za nějakého nemocného; ten se uzdravil a lidé si mezi sebou říkali: "No jo, přece jsme se modlili. Bůh je dobrý." Po čase tentýž člověk onemocněl znovu, sbor se opět modlil, onen člověk ale zemřel. Tentokrát neříkal nikdo nic. V této souvislosti si klade Larry Crabb otázku, proč by měl Bůh vyslyšet modlitbu více lidí spíše než modlitbu třeba jen jednoho člověka. Naznačuje rovněž, že uvedený člověk by se v prvním případě patrně uzdravil, i kdyby se lidé nemodlili. Možná to tak nemyslí, ale píše tak, že člověk by mohl začít pochybovat o ceně přímluvné modlitby.
Nyní zmíním opačný extrém. Asi před dvěma lety se na mě elektronickou poštou obrátil jistý mně neznámý bratr, který si přál, abych se zapojil do jakéhosi celonárodního pokusu. Co nejvíce křesťanů v naší zemi by se mělo zapojit do modlitebního úsilí za uzdravení nějakého konkrétního člověka (možná šlo o více lidí, to už si nepamatuji), jehož jméno mělo být zveřejněno. Daný bratr chtěl dokázat, že Bůh vyslýchá modlitby. Chtěl to dokázat jaksi statisticky – srovnáním vzorku pacientů, za něž se lidé modlí, a pacientů, za něž se nemodlí. Četl jsem, že ve Spojených státech již byly zveřejněny studie dokazující, že pacienti, za něž se někdo modlí, se uzdravují lépe. Nevěřícím to Boží existenci samozřejmě nedokazuje: pozitivní vliv toho, že na pacienta někdo myslí (a říká tomu modlitba), většinou uznávají. Jsou přesvědčeni, že k něčemu takovému Ježíše Krista nepotřebují, ale když to někomu pomáhá, tak proč by ne, že ano?
Účast na tomto pokusu jsem odmítl, protože si (a v tom se s Crabbem shoduji) nemyslím, že bychom mohli Boha takto „přistihnout při činu“. On je Bůh silný, skrývající se (Iz 45:15). Na naše statistické a podobné metody nikdy nepřistoupí – Larry Crabb má plnou pravdu v tom, že Bohu jde o osobní vztah, nikoli o to, abychom my objevovali nějaké na něm nezávisle působící "biblické principy".
Přesto si myslím, že jde zodpovědět otázku, kterou Larry Crabb nechává nezodpovězenou: Proč "nestačí", aby se modlil jen jeden – proč se má modlit třeba celý sbor?
Nuže, v jistém smyslu ten jeden "stačí". Pavlovi Neústupnému jsem vděčný za jedno vyučování o modlitbě někdy v polovině osmdesátých let, kdy jsem argumentoval, že v Čechách je málo modlitebníků. Pavel zvážněl a řekl něco v tomto smyslu: "Jeden jediný modlitebník, který pozná Boží srdce, může pohnout celým vesmírem." Nevím, zda to byla vědomá či nevědomá parafráze tuším Aristotelova výroku "Dejte mi pevný bod ve vesmíru a pohnu zeměkoulí." Prožil jsem tehdy určité osvícení a věděl jsem, že v této věci má Pavel pravdu. Ostatně Boží slovo z Ezechiele, kterak Hospodin hledal třeba jen jediného člověka, aby se postavil do trhliny (Eze 22:30), ukazuje podobným směrem. Eliáš zřejmě také neměl modlitebního partnera a jeho modlitba znamenala divy.
To je pravda, ovšem není to pravda jediná a zdaleka ne celá. Jeden důvod, proč je v některých situacích třeba modlitebníků více, je ten, že Bůh nejedná pouze s jednotlivci, ale i s vyššími celky, jako jsou rodiny, kmeny, sbory, denominace, města či národy. To je něco, co ke své velké škodě moc nechápeme. Souvisí to s přebujelým individualismem naší západní kultury. Naše nechápavost ale nepřiměje Boha, aby se na nás díval jinak. On zachází nejen s každým jednotlivcem zvlášť, ale má své plány třeba s celým městem Praha nebo s celým českým národem, jakkoli je ten národ neznabožský. Dává svá zaslíbení a posílá svá varování jak jednotlivcům, tak celým národům. A pokud dá nějaké zaslíbení třeba určitému křesťanskému sboru, očekává, že se za něco, co s tímto zaslíbením souvisí, bude modlit celý sbor, nebo přinejmenším jeho podstatná část. S celými sbory (či rodinami, ba i národy) pak může jednat podobně jako s izraelským králem Jóašem, kterého skrze proroka Elíšu vyzval, aby symbolicky střílel proti Aramejcům. Král Jóaš vystřelil třikrát a nechal toho. Jeho laxní přístup se Bohu rozhodně nelíbil a také mu to skrze proroka oznámil. Podobně se mu nelíbí laxní přístup určitého sboru či jiného duchovního celku. Proto jsem přesvědčen, že právě u modliteb za uzdravení může být někdy pro vyslyšení modliteb důležité, aby se modlilo více lidí.
Anticipuji námitku, že jsou situace, kdy se celý sbor modlí a modlitba vyslyšena není. Já ovšem také netvrdím, že bude vyslyšena vždycky. Neříkám ani to, že vždycky můžeme přijít na to, proč vyslyšena nebyla. Ba dokonce jsem toho mínění, že bez zvláštního Božího zjevení na to ani nepřijdeme. Varuji před různými zdůvodněními, do nichž lidé promítají své teologické preference či osobní frustrace ať už s celým sborem nebo s některými jeho členy. Zažil jsem jich dost a jejich rozkladná moc je skutečně nezanedbatelná.
Právě určitý důraz na to, že Bůh jedná s celým společenstvím a že společné modlitby mají smysl, mi u Larryho Crabba schází. Neříkám to nějak kriticky – žádný autor neřekne v jedné knížce všechno – ale myslím, že stojí za to ho v této věci přinejmenším doplnit, ne-li korigovat.
Co se týče modliteb za uzdravení, o nichž Crabb také píše poměrně skepticky, pak je má pozice zhruba následující: Zažil jsem příliš mnoho vyslyšených modliteb za uzdravení, než abych si mohl myslet, že to vše byla náhoda či působení jakéhosi placebo efektu. Zažil jsem příliš mnoho nevyslyšených modliteb v situacích, kdy jsem se ocitl na mrtvém bodě, než abych si myslel, že dokážu vždy, ba dokonce ve většině případů, říci, proč modlitba vyslyšena nebyla. Jsem přesvědčen, že všichni, ať si to uvědomujeme či ne, jsme součástí duchovního boje, v němž působí celá řada sil, z nichž některé vidíme, jiné nevidíme. Pokud vezmeme obraz duchovního boje vážně – a soudím, že bychom měli – pak by nám nemělo být divné, že někdo je uzdraven a někdo ne. Na frontě v zákopové linii taky není čas spekulovat o tom, proč tamten voják o dva metry vedle padl a jiný naopak přežil. Jako má ale smysl statečně a dobře bojovat, tak má jistě smysl se intenzivně a vroucně modlit. Arci s přihlédnutím k hlavní Crabbově myšlence, že Bohu více záleží na tom, abychom před něj předstupovali upřímně a abychom si uvědomovali, před koho vlastně předstupujeme, než na tom, jaké prosby před něj předneseme.
Dan Drápal
(Autor je emeritním seniorem KS v ČR. V současnosti se věnuje zejména publicistické a překladatelské činnosti. Otištěno se svolením.)