MOZAIKA - KS Hradec Králové

Pravý svědek

Pravdivé svědectví?

Včera se mi v práci stala taková zvláštní věc. Nebyl to žádný zázrak nebo něco nadpřirozeného. Spíše něco, co mě vedlo k poznání toho, co jako křesťan mám dělat. Co je vlastně na této straně smrti mým úkolem. K tomuto poznání jsem došel docela obyčejnou cestou. Mám totiž v práci dva kolegy. Občas jsem s nimi mluvil o Bohu. Někdy jsem zkoušel mluvit o dobrých věcech. O tom, jak je náš Bůh hodný a že život s ním je báječný. Jindy jsem zase zkoušel mluvit o věcech nebezpečných, o těch, co člověka spoutávají a že jedině Bůh je tím, kdo může ta pouta zpřetrhat. Zkrátka, pokaždé jsem zkoušel "nahodit udičku" na jiný vlasec. Znáte přece to "lovení".

Ano, zní to poněkud divně, ale svým způsobem to lovení je. I když motivy jsou ušlechtilé. Chceme přece zachránit lidi před peklem a věčným utrpením. Ale čím více jsem s těmi kolegy mluvil, tím více ve mě narůstal zvláštní pocit. Jakoby šlo o nějakou přesvědčovací hru. Jedna strana se snaží tu druhou přesvědčit, že nemá pravdu a že je to přesně naopak. Čím déle jsem s nimi rozebíral, proč Bůh existuje a proč s nimi chce mít vztah, tím více jsem slyšel hlas, co mluvil z mého srdce. Víte co říkal?

"To nemůžeš vyhrát..."

Můj kamarád Lukáš napsal v jednom svém článku, že my nemáme lidi přesvědčovat. My jim máme svědčit. A to je rozdíl. Co dělá svědek, když je předvolán před soud. Hádá se snad s obžalobou nebo obhajobou? Nebo dokonce s vrchním soudcem? Přesvědčuje je svými argumenty, aby se rozhodli pro jednu či pro druhou stranu? Kdepak. Svědek je tu přece od toho, aby svědčil o tom "co viděl a slyšel". A tak i my máme vydávat svědectví. O tom, co jsme viděli a slyšeli. O tom, co v našem životě Bůh udělal. Přímo a jen v našem vlastním životě. Protože když nebude Boží jednání vidět na našem vlastním životě, o čem budeme vypravovat? O tom, co Bůh někde..., někomu...? To přece není to pravé svědectví z "první ruky"!

Přemýšlel jsem o tom, proč se mi nedaří o Bohu mluvit s mými kolegy v práci. Přemýšlel jsem o tom, jak by asi mluvil apoštol Pavel či sám Pán Ježíš. A došlo mi, že hlavní chybou je, že nemluvím v první řadě o sobě. Vím, někdy je to těžké, zvlášť když toho člověk s Bohem ještě mnoho neprožil. Když je ještě, jak se říká, "křesťan mimčo". Ale i takový dokáže, každý svým vlastním dětským způsobem, vyprávět o tom, jak je "Tatínek" dobrý a co pro něho udělal a dělá.

Ještě než jsem pochopil, jakou dělám chybu, pronesl jsem k jednomu z těchto mých kolegů docela nepříjemnou věc. Totiž, řekl jsem mu, že pakliže netouží po Bohu a ani Ho nechce poznat, je velice pravděpodobné, že se spolu po smrti neuvidíme. Já vím, je to poněkud zvláštní a možná jsem to ani říkat neměl. Vyvolalo to ostatně dost nevlídnou reakci. Jenže..., když jako člověk, který svědčí o svém životu s Bohem, řeknu "začátek příběhu", je docela poctivé, když na to dojde řeč, říci i jeho "konec". Protože my přece víme, jak to dopadne.

Někteří křesťané si myslí, že zde na Zemi probíhá něco jako souboj dobra se zlem. Že zde bojuje Bůh se satanem o to, kdo nakonec vyhraje a bude vládnout. Že je sice jasné, že Bůh je silnější, ale přesto to satan nehodlá zabalit. Omyl vážení! Tady se žádný boj dobra se zlem nekoná. Zlo je totiž definitivně poraženo. Ježíš Kristus svou smrtí na kříži a následným vzkříšením z mrtvých zasadil satanovi smrtelnou ránu a tím ho nadobro porazil.

Jediné oč tu běží je, jestli satan dokáže zviklat lidi natolik, aby se nedostali k Bohu. Aby zkrátka v tom ohnivém jezeře neskončil sám. A jen se podívejte kolem sebe, jak se mu to daří.

Jestli jeho nejsilnější zbraní byla dříve nenávist ke křesťanům. Jejich potírání a vyhlazování, jestli tím byl strach, tak dnes je to něco úplně jiného. Dnes je to "lhostejnost". Pohodlnost, lenost a spokojenost. Najednou se mi zdá, že mnohem lépe rozumím tomu, proč se mi tak špatně mluví o Bohu s mými kolegy. Najednou jako bych ještě trochu jinak nahlédl na verš z poslední knihy Bible:

"Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý." (Zjevení Janovo 3:15-17)

Víte, nejhorší je mluvit s lidmi, kteří jsou relativně spokojení. Kteří si o sobě myslí, že Boha nepotřebují (i kdyby náhodou byl) a že jim v podstatě nic nechybí. Že oni sami nikomu neubližují a každý ať nechá na pokoji je. A když s takovými lidmi mluvíte, oni ani neposlouchají. Většinou vás tzv. přehádají a překřičí.

Věřím, že naším posláním není se hádat ani nikoho přesvědčovat. Ale jasně a srozumitelně ukázat na to, co pro nás samé vykonal náš Bůh. Že svého jednorozeného Syna obětoval za naše hříchy a že každý, kdo mu uvěří, bude zachráněn pro život věčný v Jeho pokoji. Že je zapotřebí učinit pokání ze svých hříchů a nechat našeho Spasitele proměnit náš život. My sami máme být živým svědectvím o Boží lásce a milosti.

A když mě někdo neposlouchá? Tak prostě půjdu jinam. Věřím, že ani Ježíš nikoho nepřesvědčoval. Jediní, na koho byl velmi přísný, byli ti, co prohlašovali, že Boha znají. Zákoníci, farizeové a saduceové. Ale k těm, co Boha neznali – celníkům, prostitutkám a jiným hříšníkům – k těm byl nanejvýš otevřený a milosrdný. Ale najdeme někde v Písmu zmínku, že po tom, co Ježíše odmítli, že po tom, co se mu vysmáli, chodil za nimi znovu a znovu a přesvědčoval je, že On je ten pravý Bůh a že uvěřit v něho je to jediné dobré? Že by znovu a znovu předkládal argumenty proč On, a nikdo jiný, je tím Spasitelem?

Možná se mýlím, ale já jsem to v Písmu nenašel. Za to například v Markově evangeliu je na třech místech napsáno, jak Ježíš říká: Kdo má uši k slyšení, slyš! A já si říkám: Kdo je nemá k slyšení, poslouchat nebude, ani kdybychom ho k tomu nutili. A to jistě dělat nemáme.

Myslím, že dobrou věcí je udělat si seznam. Takový soupis věcí, které Bůh v tvém životě změnil. Začít od té chvíle, kdy jsi přijal(a) Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele a svěřil(a) mu svůj život. Člověk si jistě na vše nevzpomene hned. Ale seznam se dá postupně doplňovat. Čas od času pak neškodí si ho přečíst a tak se připravit na to, jak lidem říkat, co právě v tvém životě Bůh udělal. Ne v životech lidí kolem. Ne v životě pastora či kazatelů z USA. Ale právě a jen ve tvém vlastním životě. Protože to je tím nejlepší svědectvím. Pravý Boží svědek je takový, který svědčí o tom, co viděl Ježíše dělat ve svém životě. Svědčí o tom, jak mluví s Bohem a o tom, jaký spolu mají vztah. Pravý Boží svědek je ten, který dal ve svém životě prostor Božímu Duchu..., a je to na něm vidět!

 

Zbyněk Závodní
(Převzato se svolením z autorova blogu http://zbynek.bloguje.cz)