17. května 2008
Bůh v nás přebývá
Otevírám oči, kolem je tma, no, vlastně je to takové pološero. Oknem sem svítí lampa z ulice. Dívám se do stropu. Ach jo,
zase nemůžu spát. Napadá mě, jestli mě Bůh slyší. No určitě. On je přítomný vždy a všude. A vše ví. Na hodinách je něco
po třetí. Copak asi zrovna dělá Bůh? Je možné, aby vůbec nikdy nespal? Co vlastně vím? Že nás miluje a nikdy neopustí,
nikdy se nás nezřekne. On mě zná a ví o mě vše. Jak žiju, co si přeju, co cítím, koho mám ráda, prostě je vševědoucí.
A také všemohoucí. Jeho láska je nekonečná, silná, bezmezná. A jeho moc? Je to Král nebes, takže je jeho moc neskutečná,
pro nás lidi je to nepředstavitelné.
V tomť jest láska, ne že bychom my Boha milovali, ale že on miloval nás, a poslal Syna svého obět slitování za hříchy naše. Nejmilejší, poněvadž tak miloval nás Bůh, i myť máme jedni druhé milovati. Boha žádný nikdy nespatřil, ale milujeme-liť jedni druhé, Bůh v nás přebývá, a láska jeho dokonalá jest v nás. (1. Janova 4, 10-12, KR).
Myslím na své blízké, jestli jsou v pořádku, modlím se za jejich klid, za jejich zdraví, spokojenost. A hlavně za to, aby nalezli milost u našeho Pána. Jsou to i mí nevěřící přátelé. Ti, kteří by byli po smrti zatraceni. Modlím se za to, aby získali důvěru v našeho Pána, aby se jim dostalo jeho milosti. To mi leží na srdci. Nic jiného si nepřeji, jen to, aby po téhle kratičké pouti tady na zemi mohli se mnou všichni mí blízcí být v nebeském království. Ale modlím se i za lidi, kteří nejsou zrovna mými přáteli. I za ty, se kterými nemám zrovna přátelské vztahy. Prostě si nejsme sympatičtí, to se může stát každému, že mu někdo nesedí. To, že jsou jiní než já, přece neznamená, že jsou špatní. Jen nemáme tak dobré vztahy, abychom byli přátelé. Ale co není, může být. Bůh si přeje, abychom žili všichni v lásce a byli bratry a sestrami v Kristu. Můj Pane, kdyby to bylo tak jednoduché!
Pravímť vám, že tak jest radost v nebi nade jedním hříšníkem pokání činícím větší, nežli nad devadesáti devíti spravedlivými, kteříž nepotřebují pokání. (Lukáš 15,6; KR).
Jolana Vavřinová
(Převzato se svolením z blogu http://jolany.blog.cz.)