17. května 2008
Milost
Některá slova jsou v křesťanství poměrně hodně frekventovaná. Nemám žádnou statistiku a ani nevím, zda existuje, ale
domnívám se, že vedle slova láska patří slovo milost k těm nejfrekventovanějším. Myslíme jím ovšem často různé věci.
Kromě popisu postoje Boha k člověku a vysvětlení díla spásy taky třeba někdo o někom mluví a řekne: "Ten má málo milosti"
nebo "Řekl’s mně to s nedostatečnou milostí." Tím se dají myslet různé věci. Řekl jsi mně to nelaskavě, nemáš mne rád,
je to necitlivý člověk apod. Ale také to může znamenat: "Proč jsi mně řekl tuhle nepříjemnou pravdu, kterou nechci přijmout?
Teď se cítím špatně." Pokusím se jen v krátkosti zamyslet nad podmínkami toho, abychom slovu milost dobře rozuměli v
biblickém kontextu. Jak můžeme porozumět slovům Pavla o spasení skrze milost?
Předně milost nám dává smysl jen tam, kde víme, že jsme na tom špatně a že si sami nepomůžeme. Kdyby mně dnes domů přišel dopis z prezidentské kanceláře a v něm stálo, že mně pan prezident uděluje milost, jen bych kroutil hlavou nad chybou úřednického šimla. Nejsem za nic odsouzen a proto mně nemá z jakého trestu pan prezident omilostnit. Kdyby takový dopis dostal pan Kájínek, tak i při své výšce vyskočí radostí tak vysoko, že narazí hlavou do stropu své cely. Pro něj by stejný dopis totiž znamenal, že nemusí zbytek života strávit ve vězení.
Když to Ježíš uslyšel, řekl jim: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní... Neboť jsme nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky." (Matouš 9,12 – 14).
Pokud nevím o svém hříchu, dluhu vůči Bohu a lidem, tak pro mne nemá Boží milost smysl. (Na rozdíl od té prezidentské, protože ta změní život i tomu, kdo si myslí, že je nebo dokonce i je nevinný). Někteří lidé nikdy nepřijmou a neradují se z velikosti Boží milosti a odpuštění, protože si nikdy nepřipustí hloubku svého hříchu. Možná jste někteří viděli film Umučení Krista. Je to strašné, když je tam bičován, potom jeho cesta na Golgotu a ukřižování a zvláště zoufalství nad tím, že se od něj Otec odvrátil pro hříchy, které na něm byly. Je Tvůj hřích tak strašný, že bys toto zasluhoval? Když jsem si uvědomil, že ano, nově mně vyvstal význam milosti. Já to nemusím podstoupit, protože jsem dostal milost.
Dále milost souvisí s vděčností. Milost má totiž jeden důležitý aspekt. Není na ni nárok. Vězeň může napsat do prezidentské kanceláře žádost o milost, ale nemá nijak zaručeno, že ji dostane. Já nemám nějaký nárok na Boží milost. Kdyby se mně jí Bůh nerozhodl věnovat, tak si ji na Něm nemohu nijak vynutit nebo ji jinak získat. Ježíš nebyl povinen na kříž jít a Jeho otec Ho tam nemusel poslat. Prostě to udělali, protože se k tomu rozhodli. A když to takto vidím, tak jsem přirozeně Bohu vděčný. Není pro mne těžké reagovat na výzvu: "...A buďte vděčni." (Koloským 3,15). Jak bych mohl být nevděčný za takovou oběť! Pokud ale považuji tento čin Boží lásky za samozřejmost nebo dokonce povinnost ze strany mého stvořitele, proč bych byl vděčný?
A správně pochopená a přijatá milost přináší i praktickou reakci. Pro odsouzeného vězně je to nový začátek. Co s ním udělá? Vrátí se opět ke svému kriminálnímu způsobu života a ocitne se dříve nebo později opět ve vězení a nebo využije této možnosti a začne znovu? Stejná je i naše situace. Boží milost nám dává nový začátek. Co s ním udělám? Budu se vracet ke starému způsobu života nebo nikoli? Pro náš sbor jsme přijali záměr "Kristem proměněné životy". Tento záměr mimo jiné říká, že vezmeme možnost nového začátku vážně. Nechci se vracet ke svému marnému způsobu života, ale chci se nechat Kristem proměnit. A jsem vděčný za to, že mne mění, protože na tom starém způsobu života moc pozitivního nebylo. Boží milost v sobě totiž skrývá nejen vyřešení minulosti, ale i praktickou moc žít nový život.
Amen, amen, pravím vám, že kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mne poslal, má věčný život a nejde na soud, ale přešel ze smrti do života. (Jan 5,24).
To působí milost. Je uzavřena minulost, naše hříchy jsou amnestovány, protože za ně bylo zaplaceno, a čeká nás skvělá budoucnost v Božím království. A tato skvělá budoucnost začíná už nyní. Dnem našeho uvěření. A nikdo nám ji nemůže vzít.
Kéž s milostí nenakládáme nehodně, ale rosteme ve vděčnosti a praktické aplikaci Božích záměrů v našem každodenním životě.
Lubomír Ondráček
(Autor je pastorem KS Praha. Přetištěno s laskavým svolením. Ilustrační foto: Jeff Prieb.)