26. prosince 2008
Rašící život
"I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce." (Izajáš 11,1)
Před třemi roky nám na zahradě napadl hrušku nějaký parazit. Nakonec nezbylo nic jiného, než ji pokácet. Ořezal jsem větve a začal jsem ji okopávat, abych mohl přesekat kořeny a vyvrátit pařez. Když jsem se dostal asi půl metru pod terén a kmen stromu stále směřoval kolmo dolů, ztratil jsem trpělivost, vyhloubil kolem kmene větší díru a půl metru pod terénem jsem hrušku uřízl. Vše jsem zaházel hlínou a zasel trávu. Dva roky se nic nedělo. Letos na jaře se v místě, kde hruška byla, objevily výhonky rostliny. Nejprve jsem jim nevěnoval pozornost, ale asi po měsíci jsem zjistil, že na místě bývalé hrušky roste hruškový keř. Ten kořen hrušky se zdál úplně mrtvý. Dva roky trvalo, než výhonky prorazily půlmetrovou vrstvu hlíny a objevily se na světle. Život, který byl v kořeni skryt, se prosadil.
Když jdeme v lese a vidíme pařez, nic moc od něj nečekáme. Stejně tak Izraelci před dvěma tisíci lety neočekávali nic moc od Davidova rodu. Bylo to již hodně dávno, kdy Jišajův syn byl králem Izraele a Izrael byl z hlediska politického na vrcholu své slávy. Davidovi potomci byli většinou zapomenuti a mnohdy jen oni věděli, že mezi předky mají významné izraelské krále. Jako já jsem nečekal, že z hrušky ještě něco vyroste, nečekali to ani současníci Josefa a Marie u "uschlého" pařezu Jišajova rodu.
Možná i kolem nás jsou lidé, od kterých už nic nečekáme. Možná už nic nečekáme ani od sebe. Prostě je někdo nebo něco, kde nevidíme žádný život a nebo života vidíme jen velmi málo.
Prorok Izajáš šest set let před narozením Pána Ježíše ale prorocky viděl budoucnost. Už v jeho době nebyli Jišajovi potomci nijak slavní. Izajáš se ale nedíval přirozenýma očima. Díky obecenství s Bohem viděl dál. Viděl, jak z tohoto, zatím mrtvého, pařezu, vyraší život. Bůh nezapomněl na zaslíbení, která řekl Davidovi a dokonce ani na slovo, které vyslovil po pádu člověka v ráji. Pařez se zazelenal a z semene ženy se narodil ten, který porazil Satana a smrt. I o letošních Vánocích můžeme připomenout sobě i ostatním, že se nám narodil Spasitel. Izajáš popisoval Jeho příchod následujícími slovy: "Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: "Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje." (Izajáš 9,5)
Většina lidí si v současné době nepředstavuje Pána Ježíše tak, jak Ho viděl Izajáš. Představují si miminko, které nosí dárky, resp. nějaké dárky samo potřebuje. Vidění Syna, na kterém spočinula vláda, se do dnešní představy Vánoc příliš nehodí. Příliš se ale nehodilo ani v té noci, kdy pastýři uviděli čerstvě narozeného chlapce ležícího v jeslích. Trvalo třicet let, než začalo být zjevné, že se jedná o někoho mimořádného. Ti, kteří Bohu naslouchali, to ale věděli dřív. Ať už se jednalo o Annu, která Bohu sloužila postem a modlitbami, nebo o Simeona, který vyhlížel potěšení Izraele (o obou čteme u Lukáše ve druhé kapitole). Prostě lidé, kteří mají s Bohem osobní hluboký vztah, vidí dále než ostatní. Jsou schopni vidět život i tam, kde ostatní vidí jen mrtvý pařez. Stejně jako mne překvapil pařez hrušky, tak byli současníci Pána Ježíše překvapeni tím, kým se stal syn tesaře. A stejně tak budou překvapení mnozí, až se Pán Ježíš znovu vrátí. Bůh může jednat i skrze lidi a okolnosti, kde bychom s tím přirozeně nepočítali. Může dát nový život, který se projeví v lidech kolem nás a může se projevit nově i přímo v nás.
Protože známe Boha, tak vidíme dále a jsme lidé naděje. O letošních Vánocích nemusíme připomínat jen bezmocné miminko v jeslích, ale můžeme s nadějí vyhlížet návrat Krále. O této naději můžeme svědčit tím, jak jednáme a jací jsme. Protože narozdíl od Izajáše se nedíváme na příchod Pána Ježíše do budoucnosti, ale víme, že již přišel. To, co Izajáš prorokoval, se stalo skutečností. Proto si dovoluji parafrázovat Izajáše jedenáctou kapitolu:
"Na něm spočinul duch Hospodinův, duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou byl prodchnut. Nesoudí podle toho, co vidí oči, nerozhoduje podle toho, co slyší uši, nýbrž soudí nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi rozhoduje podle práva. Žezlem svých úst bije zemi, dechem svých rtů usmrcuje svévolníka. Jeho bedra jsou opásána spravedlností a jeho boky přepásány věrností." To je Ježíš Kristus, náš Pán.
Lubomír Ondráček
Autor je pastorem KS Praha. Přetištěno s laskavým svolením. Ilustrační foto: Flávio Takemoto