3. března 2008
Slyšet a činit
"Jestliže se pak můj lid, který se nazývá mým jménem, pokoří a bude se modlit, bude hledat mou tvář a odvrátí se od svých zlých cest,
potom je vyslyším z nebe, odpustím jejich hřích a uzdravím jejich zemi." ( 2. Paralipomenon 7,14)
Každý den je den milosti. Hospodin hledá každého z nás a kterýkoli den se s Ním můžeme setkat, ať to čekáme nebo nečekáme. Přesto jsou v dějinách okamžiky zvláštního Božího navštívení. Jedno takové navštívení bylo, když byl dostavěn a zasvěcován chrám. Izrael se shromáždil v Jeruzalémě a Hospodin jako odpověď na modlitbu Šalomouna seslal z nebe oheň, který pohltil oběti. Izraelci odpověděli tím, že poklekli, klaněli se Hospodinu a volali: "Je tak dobrý! Jeho věrná láska trvá na věky!" Setkání s Boží mocí a velikostí je povzbuzuje a utvrzuje v poznání Jeho dobroty a věrnosti. Tato úžasná slavnost končí, všichni se rozcházejí domů, král Šalomoun se uloží ke spánku. A tehdy se Mu zjevuje Hospodin a zaslibuje vyslyšení jeho modlitby.
V rámci zaslíbení zaznívá i slovo z úvodu článku. V roce 1997 přijal Dan Drápal toto slovo pro celá KS a tedy i pro náš sbor. Kázal na tento text na lednovém společném shromáždění celých KS. Nezdálo se, že bychom slovo vzali příliš vážně. Začal pokles účasti na modlitebních shromážděních a záhy se zastavil i početní růst našeho sboru
Když jsem se modlil na konci roku 2006 za další rok, tak jsem vnímal, že nám Bůh chce dát další příležitost do tohoto slova vstoupit. Proto jsem na tento text kázal v únoru 2007 a mnozí přítomní na výzvu pozitivně reagovali. Čas od času se ptám sebe a na shromážděních i vás, co jsme s tímto slovem udělali. Nyní uplynul rok a je čas si otázku znovu položit.
Byl jsem před časem požádán, abych vysvětlil, co očekávám, že jsme s ním měli udělat. Na to není jednoduchá odpověď, protože to je mnohdy o postojích a věcech, které nejsou na první pohled vidět. Bůh každého jinak stvořil a povolal k jiným věcem. Není tedy jednoduše měřitelné, zda se například modlíme dostatečně. Někdo je povolán k půlhodině denně, někdo ke dvěma hodinám. Začal bych tedy spíše tím, co jsem s ním udělal já.
Předně jsem se opět utvrdil v rozhodnutí, že budu hledat Boží tvář. Znamená to pro mne, že se v každodenním rozhodování chci poctivě ptát, jak bych se měl zachovat podle Jeho vůle. Že chci být v Jeho blízkosti a hledat celkový směr svého života. Že si chci znovu a znovu nechat prověřovat své priority Jeho plány. V mém životě bude pro mne Boží slovo tou základní normou i zdrojem. Dává mně život, čerpám z něj sílu a určuje i mé mantinely. A znamená to také vztah k modlitbě. Nechci, aby modlitba byla něco, čemu věnuji čas, který zbude. Protože zbude ho vždy nějak málo. Chci, abych modlitbě věnoval vyhrazený čas, který si nedám ukrást. A také chci měnit své cesty. Když jsem před Boží tváří, tak někdy zjišťuji, že mé cesty nejsou tak dobré, jak se mně zdá, když před Boží tváří nejsem. Když to shrnu, tak pro mne je celý zmíněný text výzvou, abych nejprve hledal Boží království a jeho spravedlnost. A to znamená naprosto konkrétní věci a často konkrétní změny.
To pro mne tento text znamenal. Když se zamýšlím nad minulým rokem, tak musím uznat, že jsem svému rozhodnutí plně nedostál. Opět jsem si někdy nechal ukrást čas na modlitbu jinými věcmi. Opět jsem se někdy pohyboval na jiných cestách, než které pro mne Bůh připravil. A také jsem mohl opět činit pokání a k Bohu se vracet. A to je myslím to nejdůležitější. V něčem jsem se posunul, ale s Boží výzvou nejsem hotov.
Samozřejmě hodnotím nějak i sbor. Alespoň v tom viditelném. A trochu se třesu. Účast na modlitebních se příliš nezměnila, výzvu k hledání Boží tváře nevzali vážně ani někteří vedoucí, nějakou zásadní změnu nevidím. To, co mne naopak uklidňuje, je to, že u některých vidím rozhorlení a že také vím, že jak je to skutečně, nemusím měřit já, ale je to Boží věc. Protože Bůh každého z nás povolal k tomu, abychom sloužili přímo Jemu. Jsme Boží služebníci, nikoli lidští.
Možná jsi loňský únor udělal nějaké rozhodnutí. Možná jsi jindy udělal důležité rozhodnutí. Jak jsi v něm obstál? Možná jsi neudělal žádné rozhodnutí. Nechceš ho udělat nyní?
Jakub píše o dvou mužích. Jeden se podíval do zrcadla a zapomněl, co viděl. Druhý z toho vyvodil pro svůj život konkrétní věci. Kéž jsme podobni tomu druhému. Kéž nejenom slyšíme, ale i činíme.
Lubomír Ondráček
(Autor je pastor KS Praha. Přetištěno s laskavým svolením ze Sborového dopisu KS Praha.)