26. prosince 2008
Válečné jizvy
Asi si říkáš, co mají společného válečné jizvy s něžným pohlavím. Existují sice ženy – vojáci, které se zbraní
v ruce zdatně sekundují svým mužským kolegům, ale o bitevním poli a zbraních tento článek není.
Teď možná zamířím trochu na tenký led, ale řekla bych, že muži (jakéhokoli věku) se rádi chlubí svými úspěchy a vybojovanými bitvami. V dávných dobách byly jizvy dokonce jakýmsi vyznamenáním a důvodem k projevování úcty. Někdy se bojovníci předháněli, když si vzájemně ukazovali stopy po starých ranách. Dnes vedeme většinou boje úplně jiného druhu a vzpomínky na ně uchováváme spíš ve fotoalbech nebo na stěnách v rámečku.
A co my ženy? Ani nám soupeření není cizí a bitev za svůj život také absolvujeme mnoho. To na čem si ale opravdu zakládáme nejsou frčky a purpurová srdce za statečnost. Náš úspěch se většinou měří hlasitostí vrnění členů našich rodin. Dokážeme-li klidně a moudře vytvářet pokojnou atmosféru pro své blízké, stojíme-li pevně a bez pohnutí po boku svých mužů a je-li naše náruč vždy připravena obejmout ty zkroušené, pak jsme opravdovými veteránkami bojů s chaosem, nepořádkem, únavou a sebelítostí.
Ale přeci jen - i na našich tělech jsou válečné jizvy. Když bylo naší Elišce jen pár měsíců a já jsem s uspokojením zjistila, že se moje tělo pomalu vrací do formy a kilogramy nabrané v těhotenství se úspěšně ztrácí, uvědomila jsem si, že je jedna část těla, která už nikdy nebude vypadat, jako dřív. Celé břicho mám pokryté jizvami, jak se tělo namáhalo, když se miminko dovnitř už sotva vešlo. Nejdřív mi to bylo trochu líto. Vždyť ty holky v reklamách mají kůži jako z alabastru.
Ale pak mi hlavou prošla myšlenka, která mi úplně rozehřála srdce. Na mém břiše jsou válečné jizvy. Je to připomínka jednoho boje. Je to jako by z těch čar byl sestavený nápis "MÁMA".
Karolína Limrová
Ilustrační foto: E_B_A