2. října 2009
Věříš?
...Učiteli, přivedl jsem k tobě svého syna, který má němého ducha... Řekl jsem tvým učedníkům, aby ho vyhnali,
ale nemohli... Ježíš mu řekl: "Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří". Otec toho chlapce hned vykřikl a říkal:
"Věřím, pomáhej mé nevíře!" (Marek 9,14-27)
Víra je to, co u nás Bůh hledá. Souvisí s poslušností a znamená mimo jiné důvěru v to, že máme živého Boha, který je schopen jednat a také jedná. Bohu se nelze bez víry líbit. Víme, že víra je důležitá. Chceme věřit. A přece jsme někdy zmateni a nerozumíme tomu, co se děje. Myslíme si, že věříme, že se něco stane. A ono je to jinak. A někdy ani nemáme pocit, že by byla naše víra nějak zvlášť velká, ale stane se zázrak. Vede nás to ke zmatku. Někdo naprosto rezignuje. Je to vlastně náhodné a je skoro zbytečné se modlit. Možná se to stane a možná ne. Tento postoj ale vede k totální nevěře.
Někdo si uvědomí, že víra není pocit. Pocit, že mám nebo nemám víru je subjektivní a často o naší víře nic skutečného nevypovídá. A tak hledáme dál.
Příběh otce, který hledá uzdravení pro svého hluchoněmého syna, nám může být v porozumění tomu, co je víra, pomocí.
Předně otec i učedníci mají víru v Boha a v to, že může jednat. Tuto základní víru se nesmíme nechat ukrást. Satan se nás snaží přesvědčit, že Hospodin je jako ostatní bohové – neslyší, nevidí a nic neudělá pro ty, co ho uctívají. Můžeme se dostat do stavu, že sice věříme, že Bůh má moc nás spasit, ale tím to končí. To je ovšem stav hluboké nevěry a v něm se nám může stát, že nakonec ztratíme i víru ve vykoupení.
Otec chlapce věřil, že Pán Ježíš může chlapce uzdravit a když nepotkal jeho, přivedl chlapce k jeho učedníkům. Stejně často lidé přijdou za námi, abychom se modlili za jejich nemoci a za nemoci jejich blízkých. Učedníci také věřili, že Ježíš může uzdravit a za uzdravení se modlili resp. vyháněli ducha, který tuto nemoc působil. Jenomže bez výsledku. Stejně jako my se někdy modlíme bez výsledku. Tento stav podlamuje víru v to, že Bůh skutečně jedná. Jeden teolog napsal: "Bůh může uzdravovat, ale dnes to nedělá". Prostě nevěra schovaná za intelektuální vyjádření.
Pán Ježíš reaguje. "Ach, pokolení nevěřící..." Vytýká nevěru i otci: "Můžeš-li!" Prostě stav, kdy nevěříme Bohu až k aktuálnímu projevu víry je něco, co se Bohu nelíbí.
Rozumím tomu otci. Byl jsem v podobné situaci vícekrát v životě. Věřil jsem, že něco Bůh může udělat, ale neměl jsem jistotu víry, že to skutečně udělá. A zde je prostor použít všechnu víru, kterou máme. Vždyť stačí víra jako hořčičné zrno. "Věřím, pomáhej mé nevíře!" Ano, Bože, věřím, že můžeš cokoli. Bude za tebou přicházet bez ohledu na dřívější zklamání a porážky. Budu se modlit za uzdravení a další zázraky bez ohledu na to, kolik jsem jich viděl a kolik se jich naopak nestalo. Tuto základní víru si nenechme ukrást. Současně je jeho postoj realistický. Nemá aktuálně víru, která se projeví uzdravením. Ale chce jí mít a proto Ježíše prosí, aby k té víře, co má, ještě něco přidal. Ježíš ho vyslyšel a démona vyhnal.
Tento příběh je pro mne povzbuzením. Budu jako ten otec. Použiji všechnu víru, kterou mám a budu vyhlížet, že Bůh zasáhne tam, kde já už nestačím. Bůh může uzdravovat a také to dnes dělá. Je stejný včera, dnes i navěky. Je stejný v Africe, Asii i celé Evropě včetně naší země. Nevzdám to, dokud nadpřirozené Boží zásahy nebudou součástí našeho každodenního života. Nechci, aby o nás platilo, že jsme pokolení nevěřící. Protože Bůh hledá víru a my v ní můžeme skrze poslušnost a následování růst. Nemluvím o víře jako o svém výkonu nebo jako o něčem, co by mohlo "pohnout Bohem", jak jsem četl v jedné knize. Tomu nevěřím a ani nechci. Mluvím o víře, která vyroste z hlubokého osobního vztahu s Bohem. Když ho dobře známe, jak by bylo možné mu nevěřit.
Lubomír Ondráček
Autor je pastorem KS Praha. Převzato se svolením ze Sborového dopisu KS Praha. Ilustrační foto: Danny de Bruyne