2. ledna 2009
Všechno nejlepší, Billy! (2/2)
Je září roku 1949 a Billy Graham cestuje se svým týmem na velké evangelizační tažení do Los Angeles; nazvali jej "křížová výprava".
Mělo trvat tři týdny. Právě zde se stalo něco, co všechno změnilo. Způsobil to Hearet (čti híret), majitel velkých deníků, král
amerického tisku, který dal z neznámých důvodů pokyn novinářům, aby se o tuto evangelizaci zajímali.
Na shromáždění začalo chodit stále víc lidí a v té době došlo také ke třem významným obrácením. Obrátil se populární zpěvák Stuart Hamblen, známý svými kovbojskými písněmi. Jeho manželka se za něho už dlouhou dobu modlila; na evangelizačním shromáždění seděl v první řadě, ale vytrvale se Božímu volání bránil. Dokonce odjel z města a vrátil se, až už měla evangelizace skončit. Byl šokovaný, když zjistil, že setkání pokračuje – ten večer bylo připraveno poslední shromáždění. Nemohl usnout, prožíval velký duchovní zápas. Nakonec se setkal s Billym Grahamem a uzavřel s Bohem věčnou smlouvu. Za několik málo hodin potom oznamoval posluchačům rozhlasu, že Ježíš Kristus vstoupil do jeho života a všechno změnil. Toto sdělení proběhlo Spojenými státy a velké deníky psaly, že v Los Angeles se stalo něco, co se nedá přehlížet. Tisk přinášel na prvních stranách evangelium Ježíše Krista. Vtipkování vystřídala úcta a obdiv.
Jim Vans, který byl nazýván "šéfem gangsterů", se tohoto evangelizačního shromáždění také účastnil; přišel však proto, aby uviděl muže, o kterém se tolik mluvilo. Na závěr setkání přistoupil k Jimovi starý muž. Jim ho chtěl nejprve srazit k zemi, ale když se tento člověk začal modlit, nedokázal to. Po výzvě k obrácení se ke Kristu se v něm něco zlomilo a on přijal Pána Ježíše. Musel prodat majetek, ohrožovala ho mafie, zodpovídal se u soudu za svůj bývalý život, ale svou vírou byl obrovským svědectvím celé veřejnosti.
Jako třetí se obrátil Ludvík Zampari, vítěz olympijských her v roce 1936, slavný hrdina druhé světové války. Když se po válce vrátil do vlasti, žil světácky a lehkomyslně. V době evangelizace byl bez zaměstnání, bez jakéhokoliv životního cíle a v rozvodovém řízení. Jeho obrácení velice zapůsobilo na přítomné novináře, kteří tuto událost oznámili celé Americe. Je pochopitelné, že takové události měly dalekosáhlou odezvu. "Křížová výprava", která měla trvat jen tři týdny, byla prodloužena na osm. Stan původně pro 6000 posluchačů bylo nutné rozšířit pro potřeby devět tisíc návštěvníků. Co bylo příčinou tohoto velikého úspěchu?
Billy Graham říká: "Byly to především modlitby věřících lidí, působení Ducha svatého a moc Božího slova. V modlitbě je skrytá veliká moc. Dlouho jsem tomu nerozuměl, až nyní, v životě služby. Přijal jsem osobně veliké požehnání. Člověk prožívá něco nevyslovitelného již na počátku dlouhých přípravných modlitebních shromáždění, trvajících až devět měsíců. Cítíte se přímo neseni, když se skupiny modlitebníků spojují nepřetržitě den co den na společných modlitbách. Co chcete říci, když se modlitební shromáždění prodlouží na celou noc, a to jen několik metrů od místa, kde zvěstuji Slovo Boží? Co říci na dopisy, telegramy prakticky z celého světa, které oznamují, že se lidé za vás modlí? Vždyť když se lidé modlí, vše se stává možným."
Pro Grahama to byl počátek nového období. "Moje teologická vyspělost byla malá a nikdy jsem neočekával, že budu požádán, abych vedl podobnou masovou evangelizaci. Ale Boží volání, které zaznívalo ve všech nepochopitelných událostech, bylo jasné. Samozřejmě, má kázání a projevy byly hodnoceny a také kritizovány mnoha teology i laiky na celém světě. Církevní časopisy vyjadřovaly nadšení i kritiku. Byl jsem proto někdy na rozpacích, zmaten i polekán. Častokrát jsem na kolenou prosil Pána Boha o ducha moudrosti, aby mne řídil a vedl. Především jsem však prosil, aby má služba přispěla k oslavě Božího království a Jeho církve."
Billy Graham s úzkostí pozoroval, že je na světě mnoho lidí, kterým je evangelium Ježíše Krista cizí a lhostejné. S pomocí zapálených lidí a finančních příspěvků mnoha dárců se povedlo, že v roce 1950 odvysílal rozhlasovou relaci s názvem "Hodina rozhodnutí", ve které mluvil o svých zkušenostech víry. Rozhlas vysílal Grahamovo kázání třikrát, a to prostřednictvím sedm set stanic v USA, devadesát v Kanadě a padesát v cizině. Slyšelo ho asi dvacet miliónů posluchačů. Přibylo tolik práce, že pro tento účel musela být v roce 1950 vytvořena společnost s názvem Evangelizační asociace Billyho Grahama. Jejím cílem je zvěstování evangelia skrze moderní komunikační prostředky – rozhlas, televizi, hrané filmy i satelitní techniku. Billy Graham napsal sedmnáct knih s duchovní tematikou. U nás jsou známé například knihy Pokoj s Bohem, Tajemství štěstí, Sedm smrtelných hříchů, Andělé, tajemní Boží služebníci, Naděje pro utrápené srdce ad.
V roce 1945 se Graham proslavil ve své zemi. Po roce 1954 ho znala už i Evropa a celý svět. První evropskou destinací bylo hlavní město Velké Británie. Londýnská evangelizace byla tiskem přijata hodně nepřátelsky. Na každém shromáždění však bylo kolem dvanáct tisíc posluchačů a Graham si u nich postupně získal respekt a důvěru. Několikrát kázal i venku, pro ty, kdo se nemohli dostat dovnitř. Pomocí rozhlasu po drátě bylo shromáždění vysíláno v dalších čtyřech stech třiceti městech v Anglii. Evangelium slyšely asi dva milióny lidí. Následovalo Skotsko v roce 1955, kde opět přicházely k Bohu tisíce lidí. Mezi nimi i novináři, kteří po výzvě opouštěli svoje novinářské stolky a připojili se do dlouhé řady těch, kteří se rozhodli pro Ježíše. Jeden kazatel se ho ptal, co s těmi, kteří se obrátili. "Zorganizujte biblické hodiny, uspořádejte modlitební shromáždění a pravidelně je navštěvujte!" zněla odpověď. Billy Graham věděl, že probuzení musí začít nejprve uvnitř církve.
Je obtížné sledovat Billyho Grahama na všech jeho misijních cestách. Ve druhém polovině padesátých let 20. století cestoval po
Dálném východě: do Indie, na Filipíny, do Hongkongu, Tchaj-wanu, Japonska a Koreje. V Indii byl Billy Graham uchvácen duchovní
touhou mas. Někteří lidé jeli na shromáždění čtyři dny vlakem. Hned první shromáždění v Madrasu ho velice překvapilo:
"Byl jsem hluboce dojat klidem tohoto davu. V průběhu shromáždění neexistovalo, aby posluchači přecházeli nebo odcházeli. Všichni byli na místě už dvě hodiny před začátkem a trpělivě seděli na palčivém slunci. Když jsme přišli, byly jich už tisíce a po celou dobu čekání zpívali. Nepřehledný zástup jako moře. Nemluvil jsem ani pět minut a už jsem pochopil, že tito lidé nepřišli jen proto, aby slyšeli zvěst evangelia, ale také proto, aby evangelium přijali jako radostné poselství. A tak jsem tváří v tvář těmto lidem začal kázat na docela jiný text, než jsem si připravil, a to na Jana 3,16: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." Když jsem skončil a vyjádřil výzvu, šlo dopředu čtyři až pět tisíc lidí, většinou dospělí a vážení lidé. Zdálo se mi, že jsou vážnější a tišší než kdekoliv jinde. Bylo slyšet jen klepání sandálů."
Na přelomu padesátých a šedesátých let následují tažení v Austrálii a v Africe. Únava však ohrožuje evangelistovo zdraví natolik, že přechází na nový způsob práce. Grahamovi spolupracovníci, kteří před tím jen vypomáhali, řídili všechna hlavní shromáždění. On sám osobně každé shromáždění jen zakončoval.
V roce 1959 navštívil i Moskvu, v roce 1966 Polsko, o rok později Jugoslávii a po dalších deseti letech Maďarsko a Polsko. Po Moskvě a východním Německu následovalo v roce 1982 i Československo. "Billy Graham navštívil naši zemi ve dnech 29. října až 4. listopadu 1982. Kázal v několika shromážděních. A co jsme viděli a slyšeli? V podstatě tichého a pokorného Božího svědka, který podle obdarování slouží lidem ke známosti evangelia a ke spasení," vzpomíná na vzácného hosta Stanislav Švec. Pak následovaly evangelizace v Sovětském svazu (1984), Rumunsku, Maďarsku, Číně a v roce 1992 a 1994 v Severní Koreji. Billy Graham za svůj život absolvoval jeden a čtyřicet evangelizačních cest.
Nesmíme ale zapomenout na Grahamovu rodinu, která na něho vždy čekala a za kterou po skončení evangelizačního tažení znovu spěchal: "Po dvou letech manželství jsme si s Ruth koupili dům v Severní Karolíně. Tam se postupně narodily naše děti; dcery Gigi, Anne, Bunny a kluci Franklin a Ned." Po boku Billyho Grahama stála celé roky jeho oddaná manželka Ruth. Ta kdysi řekla:
"Kdybych si měla vybrat ze všech mužů na světě, stejně bych si vybrala jen Billa. Obdivuji ho, že je tak přímý a neoblomný ve svém předsevzetí hlásat evangelium Ježíše Krista ztracenému světu. Obdivuji ho pro jeho hlubokou věrnost přátelům. Obdivuji ho pro jeho statečnost a čestnost. Obdivuji ho pro jeho lhostejnost vůči vlastnímu vzhledu, když je doma, ale za kazatelnou anebo před kamerami musí vždy vypadat bezchybně. Obdivuji ho, protože je jednoduše sám sebou. Lidé se mne někdy ptají, jestli netrpím strašnou samotou, když je Bill pryč tak často. Jenomže s pěti malými Grahamy kolem sebe jsem neměla mnoho příležitostí cítit se opuštěná. A s těmito pěti malými tu byl vždy celý regiment čtyřnohých a dvounohých kamarádů. Vážím si těch let. Děti mě naučily hodně – o dětech, o světě kolem nich, o mně a nejvíc o Bohu. Prožívali jsme smích, palčivé bolesti, ale i šťastné dny plné radosti a jindy zase čas "občanské války". Později přišla poupata romantických zážitků, až se konečně objevili jedineční mladí muži a ženy a našli si svého partnera."
V roce 2005 na cestě po Severní Americe, zveřejnil Billy Graham rozhodnutí odejít do důchodu. Svůj odchod z aktivní služby odůvodnil zhoršujícím se zdravotním stavem. Již patnáct let trpí Parkinsonovou nemocí a má další závažné zdravotní problémy. 14. června 2007 zemřela jeho žena Ruth Bell Grahamová. Billy Graham oslavil letos 7. listopadu své devadesáté narozeniny.
Tak ještě jednou: všechno nejlepší, Billy!
Ester Kvasňovská
Převzato s laskavým svolením Trans World Radia/Radia 7 (www.twr.cz).
Vybráno z pořadu Řeka života, který přináší portréty osobností, jež svou vírou a vztahem k Bohu ovlivnily svou dobu a své okolí.
První část článku najdete zde.