9. června 2010
V Božím domě
V Božím domě se můžeme cítit naprosto jako doma. Někdy, když jsme na návštěvě a domácí řekne, že se tam můžeme cítit
jako doma, platí to jen do té míry, než se člověk něčeho dotkne. Zalíbí se nám tam přehrávač, tak si půjdeme prohlédnout
cédéčka, a že si něco poslechneme. Když to však uvidí majitel, zbystří a zamračí se a řekne: "Na to mi, prosím tě, nesahej.
Ještě s tím něco uděláš." Toto pro něj znamená "jako doma". Domov, kde se nemůžu ničeho dotknout. Vůbec nejlíp, když jen
sedím a koukám.
V Božím domě to takto rozhodně není. Kdyby tam Bůh měl přehrávač, naprosto směle a v klidu si jej budu moci pustit, PROTOŽE JSEM DOMA. Kdyby tam Otec měl sérii vlakových souprav a železnic, v klidu si ji můžu vzít a hrát s tím, PROTOŽE JSEM DOMA A VŠE, CO MÁ OTEC, JE I MÉ A CO JE MÉ, JE OTCE. Takto to chodí v Božím domě. Absolutní svoboda, smělost, radost, přijetí. Žádné sledování, zda se nedotknu nějakého citlivého místa, nebo oblíbené věci. Všechny věci v Božím domě jsou nám přístupné a můžeme si je vzít.
Je dobré zapřemýšlet nad tím, co je v Božím domě. Co vlastně Otec má a já si to můžu vzít? Co pro mě Otec má? Můžu k němu směle přijít jako jeho dítě a nemusím se cítit trapně, odsouzeně, v pocitu viny. Ale musím přijít v pokoře, jako k autoritě. Přijít k Bohu s postojem arogance, pýchy a sobectví je postoj neúcty a až drzosti vůči Pánovi domu. V domě může být jen ten, kdo uznává Pána domu a podřizuje se mu. Ti, kteří se mu vzpírají, bouří proti němu a nehodlají ho poslouchat, takoví v domě dlouho nezůstanou. Bůh si v domě zanechá jen věrné a spolehlivé služebníky. Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. Člověk může k Bohu přijít jen skrze milost, takže pyšní k Bohu nesmí. Jak se píše v Písmu: "...odejděte ode mě všichni činitelé nepravosti."
Když mám chuť si v Božím domě lehnout, absolutně svobodně si lehnout můžu. Pokud chci tančit a chválit Pána, můžu. Samozřejmě je v tom výjimka. Pokud Otec chce se svým dítětem mluvit, je dobré ztišit nebo dokonce vypnout přehrávač, přestat dělat to, co jsem dělal do té chvíle, a naslouchat Otci. Otec chce se svými dětmi mluvit a je třeba mu to dovolit, protože Pán nám má určitě co říct, a to, co nám chce říct, je velice důležité.
Ohledně tohoto se mi líbí popis jednoho muže a jeho vztahu k Bohu. Charles Spurgeon jej cituje ve své knize "Feathers For Arrows" (Pera pro šípy):
"PAYSON takto krásně píše: 'Po celý svůj život jsem byl jako dítě, jehož otec si přeje upoutat celou jeho neroztříštěnou pozornost. Nejdřív dítě běhá po pokoji, ale otec mu sváže nohy; poté si hraje s rukama, dokud i ty nejsou svázané. Takto to jde dál, dokud není celé svázané. Poté, když už nemůže dělat nic jiného, začne si teprve všímat otce. Právě tak Bůh jedná se mnou, aby mě přiměl umístit své štěstí na něj samotného. Ale já jej pořád slepě hledám tady a Bůh dál odřezává jeden zdroj zábavy za druhým, dokud nezjistím, že se bez nich obejdu, a přesto si můžu užívat více štěstí ve svém životě než kdy předtím.'"
Ale vůbec nejdůležitější a tou základní věcí v Božím domě je prostě být s Pánem. Být v Božím domě znamená být s Ním. Do Božího domu člověk nejde si jen užívat, ale být v Jeho přítomnosti.
Tomáš Kurfürst