627 slov na úvod
Pane, nauč mě!
Máte modlitbu, kterou hodně často opakujete? Já takovou mám. Paradoxně je to modlitba za modlitbu. Častokrát se totiž přistihnu,
že s Bohem mluvím nesoustředěně: skáču z tématu na téma, opakuji fráze, rychle zapomínám, co mi Bůh právě odpověděl. Tak se nedílnou
součástí mých rozhovorů s Ježíšem stala prosba: „Pane, nauč mě modlit se.“ (Lukáš 11:1) A On to dělá… různě. Například mi staví do
cesty lidi, kteří s Ním mluví. Třeba teď – zoufalý táta a čtyři kamarádi. Povzbuzuje mě, když vidím, jak také může vypadat modlitba.
Toho muže jsem potkal poblíž takzvané Hory proměnění. Zatímco ostatní tátové pyšně sledovali, jak jejich potomek vyrůstá, on se o svého syna neustále bál. Jeho kluk byl odmalička nemocný a navíc posedlý démonem. Ten smýkal s chlapcem jednou do ohně, jednou do vody. S tím zoufalým rodičem mě seznámil Marek – Markovo evangelium 9:17-29.
Ten otec nejspíš vyzkoušel kde co. Nepomohlo to. Nakonec požádal o pomoc apoštoly. Ani ti nepomohli. A tak se obrací na Ježíše: „Můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám.“ (v. 22b). V téhle prosbě jsou slyšet hlavně pochybnosti: „Co když na to Ježíš nemá (můžeš-li…)? Co když se Ježíši nebude chtít (slituj se…)?“ Jak na to reaguje Ježíš? „Jestli na to mám? Jestli můžu? Můžu udělat cokoli pro každého, kdo mi věří.“ (v. 23). Ajaj, možná toho se bál ten muž nejvíc. Co když budu věřit málo? Jak moc je „věřit dost“, aby Ježíš moji modlitbu vyslyšel? Se slzami v očích spěchá s odpovědí: „Pane, já věřím. (Ale…, ehm…) pomoz mé nevíře!“ (v. 24, NBK). Hned na to Kristus chlapce vysvobodil a uzdravil.
Co bych se rád od tohoto nešťastného táty naučil? Nevzdávat to s modlitbou za lidi, kteří mají vážné problémy. U nichž třeba pochybuji, jestli se vůbec někdy změní, protože je znám spoustu let a mají pořád stejné potíže (jako to viděl otec u svého syna). Nebát se Bohu přiznat svoje pochybnosti a strachy – o Něm… o sobě a svojí víře… Ale nakonec Mu říct: „Přes to všechno – pomoz mi, pomoz nám!“
Jindy mě vzal Marek k domu, kde zrovna Ježíš bydlel (Marek 2:1-12). Všude je strašný nával. Dovnitř se asi nedostanu. Ale... počkejte! To si snad dělají srandu? Oni předbíhaj! A jak! Na střechu vylezli čtyři chlápci a začali dělat do střechy díru. Vlastně ne, je jich tam pět. Jeden leží na nosítkách a sotva se hýbe. To jsou věci! Nevím, jestli jejich kamarád byl ochrnutý od narození nebo se to stalo následkem nějakého úrazu v pozdějším věku. Umím si ale představit, že zbožní lidé kolem něj to viděli jako Boží nepožehnání. Něco udělal špatně a Bůh se na něj zlobí (takhle se často přemýšlí – Jan 9:1-2). Hříšník! Čtyři kamarádi ale nedbali na lidské řeči. Věřili, že jemu někdo může pomoct a že ten Někdo je Ježíš. Jejich snaze se ale do cesty postavily překážky (zástup, střecha). Co teď? Pokrčit rameny a jít domů? „Dneska to nevyšlo, promiň, kamaráde!“ Tohle ale nechtěli. Jak píše Max Lucado, oni udělali něco, co bylo nebezpečné – vylezli na střechu. Mohli spadnout a místo jednoho uzdraveného tu mohlo být pět mrtvých. Udělali něco nezdvořilého – rozebrali cizí střechu. Udělali něco dotěrného – rozhodli se vyrušit Ježíše. Když Ježíš viděl jejich víru, dal ochrnutému víc než jen nové tělo. Dal mu nový život, protože mu odpustil jeho hříchy. Stalo se to díky čtyřem kamarádům, kteří ho doslova dotáhli před Ježíšovu tvář. Jakub k tomu poznamenává: Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. (list Jakubův 5:15).
Co bych se chtěl naučit od těch čtyř přátel? Nevzdávat to s lidmi, s nimiž to ostatní už vzdali. Nebát se, když modlitba začíná být nebezpečná. Nebát se, když moje modlitba neodpovídá zaběhnutým společenským či náboženským pravidlům. A daleko víc věřit, že Ježíš na to má.
V Kristu váš...
Jakub Limr