525 slov ke sborovým narozeninám
Hejbni kostrou!
"To je nádhera, viď?!" zašeptal jsem na konci září o šestých sborových narozeninách Patrikovi, když jsem se rozhlížel po lidech z našeho
společenství. Přiznám se, že ne vždycky život ve sboru prožívám takhle pozitivně. Kolikrát jsem se v tom uplynulém roce zlobil nebo naříkal na vlažnost
svou i celé naší pospolitosti. Mou rozfňukanou náladu ještě přiživil rozhovor, ve kterém mi jedna sestra popisovala pocity, jaké má ze sboru. Její líčení
nemělo daleko k výjevu z knihy Ezechiel, kde se prorok stejného jména ocitá v údolí suchých kostí (přečtěte si, prosím, Ezechiela 37,1-14).
Měl jsem dojem, že mě mé emoce vedou tamtéž. Žádný povzbudivý pohled. Když jsem tam tak rezignovaně stál, přišlo mi, že slyším Boha, jak se mě ptá: "Co vidíš?" Ani jsem se nevzmohl na odpověď. Bůh tedy pokračoval sám: "Víš, záleží na úhlu pohledu. Vy vidíte suché kosti. Já už vidím dál. Já vidím armádu." Když jsem si pročítal Ezechielovo vyprávění, všiml jsem si, že ho Hospodin nepovolal, aby mrtvým kostem nadával pro jejich stav, ani ho nevybídl, aby je oplakával. Vyzval ho, aby pomohl životu. V jeho případě to bylo skrze prorocký dar. Co myslíš, že dal Bůh tobě, abys pomáhal oživovat – konkrétně sbor, kde jsi doma? Můžeš se zaseknout na tom, že proto nemáš podmínky. Ale nejdřív to, prosím, prodiskutuj s Ezechielem, v jakých podmínkách se rozhodl přijmout Boží povolání on...
V Bibli najdeme víc obrazů toho, kdy má něco žít, stát nebo fungovat, ale je tomu přesně naopak. Když Nehemjáš projíždí poničeným Jeruzalémem, je to depresivní obhlídka. Jeho srdce ale hoří touhou, aby se to změnilo. Vyzve proto izraelské předáky: "Pojďte a stavějme jeruzalémské hradby." (Nehemjáš 2,17). A jejich reakce? Někdo navrhl: "Vybudujme stavební tým, ať se o to silní bratři postarají." Jiný vykřikl na Nehemjáše: "To je tvoje práce, pusť se do toho!" A zas někdo další: "Klid, to ještě chvíli vydrží...: Ne! Ne! Ne! Nehemjáš žádnou takovou odpověď nedostal! Podívejme se do Nehemjáše 2,18: Odpověděli: "Nuže, dejme se do stavby!" I vzchopili se k dobrému dílu. De facto si řekli: "Týká se to nás všech. Dejme se do stavby – my všichni."
Rád bych vám tady, moje rodino KSHK, poděkoval, že jste na začátku sedmého roku života naší pospolitosti odpověděli stejně. Nepotřebovali jsme vykročit správnou nohou, ale s Pánem. Věřím, že padesátidenní půst za "obnovu hradeb" takovým krokem je. Jisté je, že nepřítel se nás bude snažit zastavit. Nehemjáš 4,2.4: [Nepřátelé] se vzájemně smluvili, že vytáhnou proti Jeruzalému do boje a že v něm vyvolají zmatek. [Nato] Juda říkal: "Síla nosičů je podlomena, všude jsou hromady sutin, nejsme schopni hradby dostavět." Je tak snadné vrátit se k fňukání a složit ruce do klína. Satan chce, abychom měli před očima sutiny a suché kosti. My si potřebujeme stavět před oči toho, který dává život, který je Život sám. Jak povzbuzoval Nehemjáš: "Nebojte se jich, pamatujte na Panovníka velikého a budícího bázeň!" (Nehemjáš 4,8).
A tak spolu s ním, s Ezechielem i Bartem Simpsonem (kdo byl na narozeninovém shromáždění, pochopí) vyhlížím, že se nám to podaří. Jak to? Protože "sám Bůh nebes způsobí, že se nám to podaří! My jsme jeho služebníci. Dali jsme se do stavby." (Nehemjáš 2,20).
V Kristu váš...
Jakub Limr