595 slov k adventu
Už tam budem?
Oškrábat namrzlé přední sklo, nezapomenout nic naložit, zpacifikovat pobíhající děti, uklidnit manželku i sebe... Takový scénář prožívá spousta z nás,
když vyrážíme před vánočními svátky za příbuznými. A když už se nám podaří vymotat z městské dopravy, topení v autě příjemně hřeje a spolu s ním je už
už cítit vánoční atmosféra, ozve se: "Už tam budem?"
Tahle otázka mi přijde typicky adventní. Advent je přece doba očekávání. Očekávání na příchod Ježíše Krista. A přitom čekání se nejednou ptáme: "Tak kdy? Kdy už to bude? Kdy zas přijdeš, Pane? Kdy se vrátíš?" Podobně jako ten hlásek ze zadního sedadla našeho auta, je naše otázka někdy nervózní, někdy netrpělivě ufňukaná, jindy nedočkavá. Cestování s rodinou z jednoho města do druhého mi připomíná cestu z našeho pozemského domova směrem k tomu Božímu v nebesích. Až se Ježíš vrátí, vezme nás na cestu domů...
Co do té doby? Ozývá se naše: "Kdy už tam budem?" Ptáme se: "Jak dlouho, Bože, ještě?" Jak dlouho budu muset snášet trápení v manželství? Jak dlouho to bude trvat, než přijde uzdravení? Kdy už najdu práci? Nebo dokonce: Kdy už si pro mě přijdeš, Pane? Kdy už to všechno bude? Ale ruku na srdce, uklidnila by vás Boží odpověď s přesným časovým údajem typu: "Uzdravení přijde za dva roky," nebo "Bez práce zůstaneš ještě pět let." To nám přijde jako věčnost! A tak Bůh na spoustu našich otázek odpovídá: "Neboj, už brzy. Nebude to trvat dlouho." Všimli jste si, jak rodiče za volantem tuhle odpověď kopírují? Vždyť jak vysvětlit nešťastnému malému spolujezdci, že tříhodinová cesta autem není žádná tragédie. Někdy je vůbec problém vysvětlit, co to jsou ty tři hodiny. Rodiče a děti totiž rozumí času jinak. A Bůh to ví. A tak jako náš nebeský Tatínek povzbuzuje a uklidňuje: "Neboj, bude to jen chvilka..." A tak může i apoštol Pavel napsat o naší pozemské pouti, že jde jen o krátké a lehké soužení (2 Korintským 4,17a).
Má tříletá dcera Eliška poměrně ráda cestuje. Přesto se po nějaké době začne vrtět a oznamuje mi: "Tatínku, mě se nelíbí hačat v autíčku." Tady musí zasáhnout tatínek a nějak pomoct překlenout ten čas, kdy jí pohyb omezují pásy dětské autosedačky. Kromě her a písniček hodně mluvím o cíli cesty. Jak to bude u babičky príma, co všechno tam na ni čeká... Snažím se její myšlení nasměrovat od aktuálního nepohodlí k tomu hezkému, co přijde. Myslím, že i tohle jsem odkoukal od Boha... "Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné." Nechal Bůh poznamenat do 2 Korintským 4,17-18.
"Tati, já bych chtěla..." Dosaďte si zmrzlinku, kolotoč, hamburger, zastavit v obchoďáku. Co pasažér, to jiné přání. Kdybych měl jako řidič reagovat na všechna, nikdy nedorazíme do cíle a spoustu času promrháme nezdravým způsobem. Aby "posádka" v pořádku dojela, musí řidič odmítnout spoustu jejích požadavků. A to je přesně to, co zažíváme s Bohem, který sedí za volantem našeho života. Dá se mu věřit v tom, že on nejlíp ví, kdy zastavit, kdy přidat, kde odbočit... Je to Bůh, který nás vede tou nejlepší cestou a vybavil nás vším potřebným, abychom ji zvládli. Nakoukněte do Žalmu 18,33. Je to rodič – řidič, který jezdí bezpečně, a tak svítí na cestu po celý rok. Dokládá to např. Žalm 119,105. Máme Boha, který neúnavně povzbuzuje pasažéry, kteří by se raději povalovali, než někam cestovali. Máme Boha, který neustále připomíná, že oslava v cíli vyrovná, dokonce překoná všechny útrapy cestování. Máme Boha, který kdysi o Vánocích osobně vyrazil na tuhle cestu s námi...
(Rád bych poděkoval svému kolegovi Maxu Lucadovi za inspirativní myšlenky v jeho knize "Experiencing the Heart of Jesus.")
V Kristu váš...
Jakub Limr